Rozdělení nákladů na vytápění se vždy skládá ze dvou částí - ze základní a spotřební složky. Celkový náklad na vytápění objektu se nejprve rozdělí mezi základní a spotřební složku a to poměrem 30:70, 40:60 nebo 50:50 %. Rozhodnutí na poměru dělení je vždy na vlastníkovi objektu. Rozúčtovatel má pouze poradní hlas. Tento poměr by se měl schválit na schůzi SVJ.

Základní složka se rozúčtovává podle poměru "započitatelných ploch" jednotlivých bytů mezi jednotlivé vlastníky bytů. Na požádání by vlastníkovi jednotek měl rozúčtovatel výpočet započitatelné plochy bytu předložit. Přesný způsob výpočtu je uveden ve vyhlášce 269/2015 Sb. Spotřební složka se rozúčtovává podle náměrů v DNSm2 nebo DNSm3 (bude vysvětleno dále). Zvolíte-li poměr rozdělení nákladů ZS/SS 30:70, bude mít náměr teplotního sensoru větší vliv na celkové rozúčtování, než když zvolíte poměr ZS/SS 50:50.

Princip denostupňové metody byl popsán již na mnoha webových stránkách a náš článek nemůže přinést mnoho nového. Spíše zde cílíme na laickou veřejnost... Denostupňová metoda počítá s tzv. denostupni (dále jen DNS). Pro výpočet DNS je potřebný teploměr umístěný uvnitř referenční místnosti v bytě a druhý teploměr, který bude měřit venkovní teplotu. Venkovní teploměr se instaluje nejlépe na severní stěnu objektu a to proto, aby jeho náměr nebyl zkreslen ohřevem od slunce. Venkovní teploměr by také neměl být umístěn u výdechů kanalizace nebo vzduchotechniky. Cílem je měřit co nejpřesněji venkovní teplotu bez vlivu zkreslujících faktorů. Vnitřní teploměry se instalují do bytových obytných místností (obývací pokoje, ložnice, pracovny, dětské pokoje). Obvykle se neinstalují do kuchyní, neboť teplo z vaření může ovlivnit měření. Teplotní sensory v bytech se instalují striktně do stejné výšky od podlahy a to proto, aby byla zajištěna spravedlivost měření. Teplota v rámci místnosti se liší podle výšky od podlahy. Teploměr v bytech se montuje na protilehlé stěny k oknům a to tak, aby na ně nikdy nemohlo svítit slunce. Neměly by být instalovány nad zdroji tepla (například televize nebo akvárium) a také by měly být vzdáleny alespoň 50 cm od dveří (kvůli eliminaci vlivu průvanu). Nejde-li sensor namontovat na protilehlou stěnu (skříň, obraz atp.), využije se pro montáž některá z bočních stěn v místě nejvíce vzdáleném od oken.

Vlastní výpočet DNS se pak provádí dle vzorce Tin - Text * Den = DNS (Tin = vnitřní teplota, Text = venkovní teplota, Den = 1):

• • • •      Tin = 22 st. C, Text = 5 st. C ... zde je výpočet DNS (22 - 5) * 1 = 17 DNS
      •      Tin = 22 st. C, Text = -7 st. C ... zde je výpočet DNS (22 - (-7)) * 1 = 29 DNS 

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že čím je větší rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou, tím více je vygenerováno DNS. Jako Tin a Text se používají průměrné denní teploty. Čím častěji se měří, tím je výpočet přesnější. Naše společnost v současnosti používá sensory, které měří teplotu v intervalu 5 - 15 minut (dle nastavení) a ihned tuto hodnotu zasílají na náš server ke zpracování. Aby se DNS vygenerovaly pouze ve dnech, kdy se fyzicky topí, montuje se ještě speciální sensor na přívod topného media. Podle teploty topného media se spolehlivě určí, zda je topná sezona či nikoliv. DNS se vygenerují tedy jen ve dnech topné sezony.

Samotné DNS však vypovídají pouze o poměrném energetickém nákladu konkrétní místnosti. Náměry DNS je potřeba přepočítat na m2 plochy bytu (u objektů se stejnou výškou stropu) nebo na m3 objemu (u objektů s nestejnou výškou stropů). Zde je potřeba zmínit, že existuje standardní a ekonomická verze denostupňové metody. Ekonomická verze využívá pouze jeden sensor v rámci bytové jednotky (umísťuje se většinou do obývacích pokojů) a náměr sensoru se násobí plochou bytu nebo objemem bytu (vzniká tedy DNSm2 nebo DNSm3). Tuto metodu díky velkému zkreslení naše společnost prakticky nevyužívá. Standardní model denostupňové metody počítá s údaji z více sensorů. Pro představu uvedu příklad bytu 3 + 1 v panelovém domě se stejnou výškou stropů v celém objektu. V bytě budou umístěny 3 sensory. První v obýváku (20 m3), druhý v ložnici (15 m2) a třetí v dětském pokoji (10 m2). Kromě uvedených místností má byt ještě neměřenou část - kuchyň, koupelnu, WC a předsíň - celkem 22,5 m2. A právě tato neměřená část se musí rozdělit dle výměr místností s teplotními sensory (tady v poměru 20:15:10). Vypočítá se tedy plocha vlivu jednotlivých sensorů (obývák 20 + 10 = 30 m2, ložnice 15 + 7,5 = 22,5 m2, dětský pokoj 10 + 5 = 15 m2). 

Výpočet v rámci roku se provádí tak, že se u každého sensoru sečtou vygenerované DNS ze všech dnů topné sezony a vynásobí se plochou vlivu konkrétního sensoru. Tak se to provede u všech teplotních sensorů v objektu. Celkové číslo DNSm2 nebo DNSm3 za objekt se pak vydělí plochou bytů a vyjdou průměrné bytové DNS. A v jejich poměru se rozdělí náklad na teplo mezi jednotlivé domácnosti. Matematicky to možná zní složitě, výsledek je ale poměrně jednoduchý. Každý uživatel bytu zaplatí za teplo částku, která odpovídá udržvané hladině tepla v bytě. Ten kdo udržuje nižší teplotu, zaplatí méně. Ten kdo si dopřeje vyšší teplotní komfort, více se podívá do peněženky...

• rozdělení nákladů podle dosaženého tepelného komfortu (kdo má v bytě chladněji, ten platí méně)
• automatická korekce nevýhodné polohy místnosti
• automatická korekce prostupů tepla stěnami mezi jednotlivými byty
• náklady na vytápění se prakticky vždy vejdou do limitu -20% - +100% a není nutné využívat náhradní výpočet použitím hraniční hodnoty místo skutečného náměru 

• možnost ovlivnění výsledku měření při intenzivnějším trvalém větrání
• možnost ovlivnění výsledku jiným zdrojem tepla (problém mohou mít například burzovní makléři s deseti výkonnými PC v místnosti, akvaristi s větším množstvím akvárií s tropickými druhy ryb, osoby provozující doma na živnost například žehlení atp.) 
• možnost ovlivnění výsledku v bytech s početnými rodinami (... i lidé topí)
• v domech, kde je velmi rozdílá orientace bytů (některé byty jen na severo východ, některé jen na jihozápad)

(uvádíme typické případy z reálných domů a způsob, jakým se s mimi vyrovná DNS a ITN metoda rozúčtování):

1. Někdo úmyslně otevře okna, aby ušetřil na nákladech na topení? ... Toto je typická odtázka odpůrců DNS metody. A odpověď: Uživatel bytu může získat úsporu maximálně ve výši 20 % od průměrných nákladů na m2 plochy. Otázkou je, zda tuto věc někdo udělá a zda se nechá "ukamenovat" od sousedů. Nicméně toto riziko je reálné. Ale podívejme se na tento problém z pohledu sousedů a jednotlivých metod měření. Když uživatel bytu A otevře okno a trvale ochladí prostor bytu, skutečně se mu sníží generovaný náměr v DNS. Díky tomu ochladí stěny sousedící s okolními byty B. Z bytů B bude tedy odebíráno teplo a předáváno do vychlazeného bytu A (zákon termodynamiky). Tím vzroste množstí předávaného tepla radiátory bytů B. Aby se byty B vytopily na stejnou úroveň, jaká byla před otevřením oken dokořán v bytě A, musí dojít fyzicky v bytech B k větší spotřebe tepla odebíraného z radiátorů. S tímto stavem se metody rozúčtování tepla DNS metodou a pomocí ITN poperou zcela odlišně. Řekněme si tedy, že v bytech B je nutné dodat o 50 % tepla více, aby byl eliminován pokles teploty díky ochlazeným stěnám sousedících s bytem A. U DNS metody se rozdíl v náměru neprojeví žádným způsobem. Uživatelé bytů platí podle dosaženého tepelného komfortu (teploty), nikoliv podle skutečně dodaného tepla. Ale u metody rozúčtování dle ITN dojde k rapidnímu nárůstu náměru dílků. Proto uživatelé bytů B při rozúčtování pomocí ITN na radiátorech zaplatí na teple mnohem více, a to za svého souseda s otevřeným oknem (nebo vypnutými hlavicemi).
2. Soused v bytě trvale nebydlí a topení má stále vypnuté? ... Toto je zcela typický příklad z praxe. Mnoho lidí (i z ciziny) koupilo byty jako investici a trvale je nevyužívají a ani nepronajímají. A jak se s tímto stavem vypořádá DNS a ITN metoda? Obdobně, jak v předchozím případě. Hypoteticky na chvilku připustíme, že jsou byty mezi sebou dokonale izolované. Co by se v takovém případě stalo? Především by se teplota v prázdném bytě bez zapnutého topení za nějakou dobu vyrovnala s okolním prostředím. Bude-li tedy venku -10 st. Celsia, měla by teplota klesnou s nějakým odstupem v nevytápěném bytě také na - 10  st. Celsia. To se ale nikdy nestane, neboť byty nejsou mezi sebou dostatečně tepelně izolovány. Díky tomu trvale prostupuje teplo z okolních vytápěných bytů do bytu prázdného a procházející teplo se snaží teplotu vyrovnat. Většinou se to ale díky tepelným ztrátám venkovních stěn nepovede. V praxi je pak v nevytápěném bytě o několik stupňů méně, než v okolních vytápěných bytech. A co na tento stav jednotlivé metody. U DNS metody zaplatí uživatel prázdného a nevytápěného bytu méně, nikdy ne však méně než -20 % od průměrného nákladu na m2. Majitelé sousedních bytů budou muset topit více, aby vykompenzovali únik tepla skrz stěny do vedlejšího prázdného bytu. Budou-li udržovat pro sebe obvyklou teplotu bytu, nezaplatí však za souseda více. U ITN metody (indikátory na radiátorech) funguje rozúčtování jinak. Stejný dopad pocítí majitel prázdného bytu. Náměry na ITN bude mít nula a zaplatí nejmenší možnou částku a to - 20% od průměrného nákladu na vytápění ve vztahu na m2. Ovšem sousedé prázdného bytu, aby se dostali na svou oblíbenou teplotu, musí topit daleko více. Část tepla jim uteče do sousedova prázdného bytu. A za teplo dodané nechtěně sousedovi také zaplatí a to až do výše + 100 % od průměrné hodnoty. Z příznivce ITN metody se obratem stane její odpůrce, bude-li mít nad sebou a vedle sebe prázdný byt ... A jedinou obranou je zajistit si na stzraně svého bytu zateplení, které zajistí menší úniky tepla k sousedům (na úkory půdorysu bytu a výšky bytu - zateplení musí být alepoň 6-8 cm silné).

Měření pomocí denostupňové metody provozujeme několik let a ze strany zákazníků máme vesměs velmi pozitivní reakce. Obávané trvalé větrání se zatím v žádném námi měřeném objektu neobjevilo (nebo o něm nemáme informaci ze strany uživatelů ostatních bytů a ani ze strany teplotních sensorů, které by samozřejmě naměřily příliš nízkou teplotu). Poměrně často využívají zákazníci možnost doplňkové instalace systému pro regulaci teploty v bytě - Evo Home. Z náměrů, které poskytuje denostupňová metoda, lze velmi efektivně nastavit systém aktivní regulace teploty a to především v bytech, jejich uživatelé se trvale nezdržují doma (například chodí pravidelně do práce nebo do školy).

Prakticky nikdy nemusíme přistoupit ke korekci náměrů dle vyhlášky - využití minimálního a maximálního limitu. Důvodem je skutečnost, že náklady vypočítané pomocí denostupňové metody tento limit obvykle nepřekračují.

Před instalací teplotních sensorů do bytů je vhodné uživatelům bytů vysvětlit, co je při montáži čeká a jak je monáž fyzicky prováděna. Proto zde stručně popíšeme instalaci v bytech i mimo byty. Teplotní sensory vyrábí několik výrobců. Obvykle jde o relativně malé krabičky bílé barvy, které se umisťují na zeď v jednotné výšce od podlahy. Naše společnost v současnosti používá teplotní sensory Kamstrup TEHUM, které vmají tvar bíké krabičky cca 70 x 70 mm o síle 25 mm. Design většinou nikoho neurazí a nepůsobí esteticky "nevhodně". Montáž se provádí přivrtáním na stěnu (1 - 2 hmoždinky 6 mm).  Montáž obvykle trvá cca 10 minut na místnost. Z hlediska uživatelů bytů je vhodné mít zajištěn přístup k místu instalace a to tak, aby si naši technici k místu montáže mohli postavit štafle. Situace, kdy naši technici musí nejdříve odstěhovat konferenční stolek, sedačku atp. způsobuje zdržení a může nabourat harmonogram. Nedílnou součástí teplotních sensorů v bytech je i vytvoření situačního nákresu bytové jednotky a provedení zaměření jednotlivých místností. Technici zaměřují i místnosti, kde nejsou sesnory instalovány. Důvodem zaměření je přesná a nezaměnitelná informace o poloze sensoru v rámci bytu a zajištění podkladů pro výpočet tzv. "započitatelné plochy" pro rozdělení nákladů na vytápění v základní složce. Uživatelé bytů by tedy měli být připraveni na větší "vizitu".

Součástí technologie pro měření pomocí denostupňové metody je i instalace venkovního teploměru (montuje se na severní stranu objektu) a instalace vnitřního teploměru na přívodní potrubí topného media. Venkovní teploměr se skládá z měřící elektroniky (měla by být umístěna uvnitř objektu) a kabelu s teploměrem, který je nutné vyvést ven z objektu (to většinou znamená průchod fasádou). Elektroniku doporučujeme umístit do prostor, které nejsou běžně dostupné - například do strojovny výtahu. Vnitřní systémový teploměr se instaluje poblíž přívodní topné trubky do suterénu objektu (kotelna, prádelna atp.). Opět je vhodné jej umístit do místa, kde je hůře "ukradnutelný".

Poslední nedílnou součástí systému pro měření pomocí denostupňové soustavy je přenosová technologie pro online přenos dat. Ta se zpravidla umisťuje na schodiště domu. Pro standardní domy se 3 - 4 byty na patře postačuje jeden aktivní prvek pro sběr dat pro tři podlaží. Má-li tedy objekt 9 pater, použijí se tři aktivní prvky (1 x gateway + 2 repeatery). V každém domě může být trochu jiná propustnost pro radiové vlny. Nelze tedy dopředu konečný počet aktivních prvků garantovat. A zaměřit lze signál až po instalaci všech měřidel v domě... Systém pro přenos dat musí být po celou dobu provozu napájen, jeho spotřeba je minimální (řádově 8 - 15 W). Také musí být k dispozici trvalé připojení k internetu. Zde je nejlepší  volbou kabelové připojení.